Snad se tak stalo za panství břevnovského kláštera nebo snad ještě dříve, kdy se tudy v ohnivém kočáře projížděla kněžna Dahomíra . Vezl ji do pekla na svém voze čert, protože dala zardousit svou tchyni Ludmilu.
Za obcí směrem k Vochovu je proto dodnes patrný pruh země široký jako vůz. Táhne se polem, a i když byl stejně orán, vláčen i osíván, vzešlo na něm vždy obilí nízké a řídké, usychalo a vadlo. Ve Vejprnicích tomuto neúrodnému nebo snad také nedbale obdělanému poli říkají Drahomířin pás.
Právě v těchto neúrodných místech kdysi dávno oral jeden mladý sedlák. Do pluhu zapřáhl párek mladých volů.
Byl parný den, větřík nezavál, lísteček se ani nepohnul.
Radši bych toho měl nechat, říkal si mladý hospodář. Mám už žízeň, dobytek je neklidný, odháněl mouchy.Ale to bych musel zítra znovu, uvažoval trpce, raději to vydržím. Ovádi a mouchy dotěrně kroužili kolem, trpělivá dobytčata se oháněla ocasy a pomalu se vlekla brázdou. Sedlák je hnal a spěchal, aby byli s prací brzy hotovi. Tu jim kolem hlavy zabzíkal střeček a začal útočit. Marně se dobytčata vzpouzela, kopala kolem sebe. Hospodář držel opratě, škubal jimi, zvířata okřikoval a bičem práskal. Najednou se mu voli vyrvali, rozběhli se pádilii brázda nebrázda. Sedlák se za nimi díval a stále volal : " Oj, pr, nic, nic ! " Večer se po celém okolí vyprávělo, co se dnes přihodilo.
"Lidičky to jste měli vidět, jak se ti voli splašili. To bylo pořád oj, pr, nic, oj pr, nic."
Když pak přišel mladý sedlák do hospody, smáli se mu a volali " oj, pr, nic " a z toho povstalo jméno Ojprnice. Tak hloupý sedlák "zvoral" jméno i své obci.
 
Tenkrát byl krásný měsíc trnopuku, jak lidé nazývali máj. Na polích a na cestě u hřbitova ve Vejprnicích bylo slyšet každou noc úpěnlivé kvílení a naříkání : " Kam to dám ? Kam to dám ? " Noční chodci tam vídali jakéhosi muže. Tajemné volání se častokrát opakovalo.
Večer se proto hřbitovu raději každý vyhýbal. Začalo tam strašit před mnoha lety. Sotva sedláka Krutinu pohřbili, všichni si oddychli, že je už pod zemí. Jak jen mohl, každému ubližoval. Doma čeleď nevydržela pro jeho lakotu a prchlivost, dobytek do úmoru dřel. Když oral ,soudedům meze ukrajoval, aby si svoje pole zvětšil. Nářadí jim kradl nebo schovával, , kosy tupil, násady lámal, na cizí pole házel plevel. Kamení ze svého pole vybíral a nosil na pole sousedům. Dělal zle, jak jen mohl, a pro žádnou škodu bližního neželel práce. Jen se hádal, byl samá tahanice a mrzutost. Nejvíc ho těšilo, když někoho pěkně rozzlobil.
Jednou byl přistižen sousedem, jak hází kámen na jeho políčko. Soused ve zlosti křičel :" Pamatuj si Krutino, že po smrti budeš kamení z pole na pole přehazovat a v hrobě pokoje nedojdeš, dokud všechno do posledního kamínku nedáš tam, kdes to vzal ! "
Krutina se jen ušklíbl, ale s kamením přestal. Lidem však ubližoval dál, dokud pro něj nepřišla bílá kmotra smrt. Léta plynula, kosti už ho bolely od věčného vstávání, protože musel každou noc z hrobu a strašit. Až jednou se to stalo.
Když Aron Kupl vešel večer ve Vejprnicích do zájezní hospody, byla již zábava v plném proudu. Aron se vlastně ani Kupl nejmenoval, ale tak se říkalo ve Vejprnicích všem židovským kramářům podle prvního Žida, který sem prvně před lety přišel. Aron byl obchodník střižním zbožím. Vracel se do Touškova spokojeně. Prodal totiž ženským šátky, látky a fěrtochy, juply, sukně, pentle.
"Dnes se kšeft hejbal," řekl si a s veselou náladou vešel do hostince. Uvelebil se na svém obvyklém místě v rohu lokálu.
"Tak co Aron, jak jdou obchody ? " obrátil se na Žida vejprnický pekař. Aron nasadi lzkroušený výraz : "Nejdou, pane, nejdou. Co já si jen počnu ! " a v duchu počítal zlatky, které měl na krku v sáčku.
"Ale neříkej Aron, " pokračoval pekař. "Vždyť jsem na vlastní oči viděl, jak ti to ženské rvaly přímo z ruky a jak jsi vyvolával." A za všeobecného smíchu pekař napodoboval Židovo volání.
"Khupovala něco pro sebe, na sebe, pod sebe, šla blíž, nebála se, grajfovala, to je štof, was a za bhabku. Dneska tu prodělám hózny, ale hauptsache, až budou spokojený voni. Thak se nebála a lajstla si to, bude v tom mó šik."
"To jsou ale grejcarový kšeftíčky," odpověděl Aron.
"Vždyť ty, Aron, musíš mít doma ve štrozoku úplný majland," popíchl soused Kabát.
"Já," zvolal Žid a položil si ruce na prsa, " abyste věděli, jsem z tak chudé rodiny, že i kostelní myš byla proti nám boháč. Myslej si, že kdybych byl takovaj boháč, že bych se takle abrakoval, štrapicíroval a po světě honil ? "
"Poslyš, Aron, jakou řečí to vlastně mluvíš ? " zeptal se jeden z formanů.
"No, německy, česky, polsky... A doma jidiš, " odpověděl Aron.
"To je německy, pisl polniš a hebrejsky do toho, " objasnil Aron.
" Něco jako řezanka, " řekl soused Jícha.
"Nebo guláš, " dodal hostinský a hned nabízel.
"Byl by tu sousedi, jeden gulášek."
Aron zvolal : " Mě ješte jednou tvrdou ! "
"Vodičku ? To ne, že jo ? " smál se židovi sedlák Franta.
"Vodu nepije, poněvadž se po ní ztrácí řeč," poučil je Aron.
"No ja, vzpomeňtě si na ryby. Copak slyšeli někdy Fisch mluvit ? A to proto že pije vodu."
"Tak si dáme ještě jednou kolem," poručili si všichni.
"Hele, Aron, my ti pořád říkáme Kupl, jak ty se vlastně doopravdy jmenuješ ? " probírali pořád židovského kupce.
"Waschwald, Aron Waschwald, " odvětil pyšně.
"A kdyby ses měl jmenovat česky, jaké jméno by sis vybral ?
Žid si pohladil bradku, zatahal se za pejzy a povídá : " Pereles. "
Chviku bylo ticho, ale pak se všichni pustili do smíchu: " Ten Aron je ale mazaný, on si to své jméno prostě přeložil do češtiny." Tak žertovali na Židův účet a zalévali šprýmy i žízeň notnou dávkou piva.
Bylo už hodně pozdě, když se Aron zvedl, rozloučil se, vzal hůl, pytel a vyšel do májové noci.
Ubývající měsíc sypal bledé světlo na Vejprnice. Když Aron v rozjařené náladě docházel ke hřbitovu, uslyšel trubku ponocného. Tu však od křovisek, která lemovala hřbitovní zeď, zaslechl :
"Kam to dám ? "
Ani se moc neulekl, protože si v hospodě vypil na kuráž. V tom slyšel podruhé jasněji :
"Kam to dám ? " zahoukalo znovu.
Aron se udiveně zastavil. Hlas se ozval znovu , blíž a zoufaleji :
"Kam to dám, kam to jenom dám ? "
"Snad jsou tu nějací raubíři a dohadují se , kam mají schovat lup. To není žádná legrace. Tady bys mohl, Aron, něco slíznout," meditoval Žid.
Tu však strnul, od hřbitova se k němu blížila vysoká postava. V jeho rozrušené mysli rostly strašidelné obavy.
"Teď jseš v pasti, Aron, jen špek ti chybí, " povzdechl si. Když byla neznámá bytost pár kroků
před Aronem , opět zahoukla dutým hlasem, který se rozlehl nocí:
"Kam to dám?"
Žida, který ještě nevystřízlivěl, napadla jednoduchá odpověď.
"Kdes to vzal, tham to dej!" zašeptal přiškrceným hlasem a opřel se o hůl, aby se mu země nehoupala pod nohama. Sotva to vyřkl, duch se proměnil v sedláka Krutinu, který pravil mírným hlasem:
"Děkuji ti, žes mě vysvobodil. Nyní vím, co mám udělat, a mohu se konečně v klidu uložit k věčnému spánku."
Po těch slovech se obrátil a prošel zavřenou brankou hřbitova a zmizel mezi hroby.
Od toho dne již nikdo víc žádné volání od hřbitova ve Vejprnicích neslyšel. Aron Kupl se již po západu slunce v těch místech raději netoulal. Až po dlouhé době se komusi svěřil, jak zakletého sedláka vysvobodil, a protože osobu, které to vyprávěl, mlčením nezavázal, vyšel příběh ve všeobecnou známost. Škoda, že se Aronovy rady nedá použít vždycky.
 
O zakletých pokladech v lesích u Nové Hospody se napovídalo tolik, až z toho jde hlava kolem. V zemi prý se tam skrývá veliké bohatství, které do těchto míst schovali největší lakomci a boháči z okolí. Poklady se otevírají vždy jednou za rok, na výroční den, jinak je marné je hledat. Mnoho lidí se tam již pokoušelo kopat, ale nenašli nic. Až jednou . . .
Chalupníkovi Hlavovi oné zimy docházelo dřevo na topení a jaro ne a ne začít.
"Musím do lesa, nedá se nic dělat, to bych tu zmrzl a ani polévku bych si nemohl uvařit," rozhodl se a natáhl si svůj děravý chatrný kožíšek. Šel si vyhlédnout do panského lesa pěknou soušku, aby se pro ni pak v noci vydal.
Řídil se úslovím "co mi slunce ukáže, to mi měsíc dá ". Krást na panském nebylo snadné, hajní měli oči všude. Hlídali každého srnečka i zajíčka, v lesích bylo vymeteno, už báby vysbíraly roští i šišky, nikde nezůstala ani větvička.
Večer se vypravil znovu do lesa. Do malého vozíku zapřáhl svého psíka a brzy se ztratili v hlubokém úvoze. Ledový vítr se ztišil a za chvíli se octli v lese. Pes byl nějak neklidný, poštěkával a vrčel.
"I kuš, ještě nás prozradíš," napomínal ho chalupník a táhl ho za obojek dál. Pes však nespokojeně kňučel, zastavoval se, krčil se k zemi. Hlavovi se nelíbilo, to je divné, co to psisko dneska má, říkal si a sám se necítil dobře. Hleděl, aby byl s prací co nejdříve hotov, a dal se rychle do kácení. Nočním lesem se každé vrznutí pily rozléhalo, občas se chalupník rozhlédl, ale apk se zabral do sekání a na úzkost zapoměl.
Najednou uslyšel drásavé zavytí.
" Co to dnes s tím psem je ?" řekl si vylekaně a zvedl hlavu. To, co spatřil, mu však vyrazilo dech. Několik kroků od vozíku, u něhož byl pes přivázaný, vyšlehl ze země modravý plamen. Rostl, rostl a svým mihotavým světlem rozjasnil les jako ve dne. V záři plamene pohasly i hvězdy a měsíc zbělěl. Vzhůru ze země stříkal ohnivý gejzír. Oheň nabýval duhových barev a v něm se otáčely a tančily zlaté a stříbrné mince. Penízky malé jako rybí šupinka, velké, těžké tolary, zlaté kvetoucí dukáty. Ohnivý sloup k sobě přitahoval chalupníka jako můru. Údivem zapomněl na bázeň. Okouzleně si prohlížel to proměnující se zřídlo, v němž cinkaly mince jako rolničky. Takové bohatství, pomyslel si. Už se chystal přistoupit blíž k mámivé fontáně penízků a dotknout se jich, už natahoval ruku . . . Ze tmy však najednou vystoupil černý pes, veliký jako tele, a lesem zaburácelo jeho štěkání. Ozývalo se ze všech stran a chalupníkovi se zdálo, že snad u každého stromu stojí jeden zlý hafan. Psí smečka hlídala svítící fontánu, v níž se slibně rozvalovaly a pohupovaly peníze. Největší ze psů měl oči ze zlatých dukátů, z tlamy mu šlehaly plameny a srst měl ze stříbrných drátů.
"To je obluda," otřásl se chalupník a nehleděl již na duhovou záři peněz a honem vzal nohy na ramena. Nechal v lese pilku i vozík, utíkal z lesa, div se o kořeny stromů nepřerazil. Doma hupl pod hubenou peřinu a ještě dlouho se třásl jako osika.
Když se ráno probudil, dumal o tom, co se v noci událo. "Že by se mi to jen zdálo ?" ptal se sám sebe. Podíval se na dvůr, pes ležel u boudy jako obvykle, ale kde je vozík ? Tak to bude asi pravda, ujiatil se. Budu se muset pro dříví vydat znovu. Hvízdl na psa a opět šli úvozem jako v noci. Pes byl tentokrát klidný, běžel vesele před pánem. Vozík našli převrácený na místě, jen pilka chyběla. Chalupník marně hledal naříznutou soušku , kmen byl nedotčený. Pod ním však ležela hromádka pilin !
" To je divné," kroutil hlavou a pak se začal rozhlížet, zda přece jen nějaký ten dukátek ze zlatého gejzíru někde nezůstal. Po ohnivé fontáně ani památky, ani větvička nikde neohořela, země se zavřela. Co mu tedy zbývalo než naložit pár spadlých větví , které vítr v noci srazil, a jet se psem domů.
Po čase se svěřil starému Kabátovi a ten mu odpověděl :
" Dobře si udělal, že ses žádného penízku ani nedotkl. Plamenný hlídač by tě na kusy rozsápal. Co ti nepatří, neber, jedině by sis vysloužil." Brzy se rozkřiklo, že jev lese ukrytý veliký poklad. Ve Vejprnicích však zapomněli, který sen se vydal chalupník na dříví a tak musí čekat, až šťastná náhoda poklad zase ukáže. Není to však poklad, který ve Vejprnicích čeká na své objevení.
 
Pramen : Panna vejpůl a jiné pověsti - Irena Bukačová